O vodnících všeobecně...

   Vodníci, tak jako mnoho dalších bájeslovných bytostí, vzešli z předkřesťanských mýtů, prastarých vodních božstev. Vodník (též hastrman, šosáč nebo vosrmon) není českou výjimkou. Pod rozličnými jmény a v různých podobách se objevuje i v jiných mytologiích - německé (wassermann), polské (topielec) nebo ruské (vodjanik).

   Ale jsme u nás v Poodří. Na řece Odře bylo v dávných dobách mnoho mlýnů. Téměř u každého bydlel nějaký zelený mužíček. A nejen u řeky. Vodníci se vyskytovali a dosud vyskytují v tůních, rybnících, potocích a jezerech. A jak vlastně takový klasický vodník vypadá? Pojďte se seznámit...

   Tradiční vodník je malý mužíček v šosatém kabátě s kloboukem nebo čapkou na hlavě. Kulhá a huhňá. Z levého šosu mu kape voda, a dokud kape, může zůstat na suchu. Když přestane, musí zpět do vody. Když mu někdo šos ustřihne, utopí se ve vodě, jako obyčejný smrtelník.

   Podle lidové víry jsou vodníci špatní andělé svržení do vody a odtud se odvíjí i jejich povaha. Jsou zlí a potměšilí, škodí lidem a přivádí je do neštěstí, málokdy žijí s lidmi ve shodě. Duše utopených lidí ukrývají v nádobách, zpravidla v hrnečcích, pod pokličkami. Pod hladinou žijí v křišťálových palácích, které nemají základy a volně se vznáší vodním prostorem. Protože je vodník ve své podstatě duch, dokáže na sebe vzít různou zvířecí i lidskou podobu, nejčastěji koně, vepře, smolný pařez, malého chlapce, rybu, ale i starce, psa nebo hada. Chodívá do měst na trhy a u koho nakoupí, tomu přinese v obchodě štěstí. Sám někdy prodává boty, které šije obvykle za měsíčních nocí. O vodníkových botách lidé bájí, že je nelze prochodit, stejně jako nelze roztrhat vodníkův kabát. Vodník rád tancuje při muzice a nadbíhá zvlášť černovlasým dívkám. Lidské dívky si vodníci často berou za ženy. Říká se, že když se vodník žení, jsou na řekách povodně. Vodnice dokážou na sebe vzít podobu žáby a snad odtud pochází víra, že jejich děti vypadají zpočátku jako pulci. Vodníci obvykle žijí poblíž mlýnů, rybáren a převoznických chalup, kam rádi, ač většinou nezváni chodí na besedu nebo jíst. Lidé s nimi někdy uzavírají smlouvy za to, že je neutopí nebo jim budou ku prospěchu. Upisují jim svou duši, přináší jídlo a podobně.

   Vodník má věšteckou moc. Umí přesně předpovědět, kdy a kde koho utopí. I v troše vody je neobyčejně silný a člověk ho nepřemůže. Lze ho chytit do lýkového provazu a ubít k smrti klokočovým proutkem svěceným na květnou neděli.

   V Poodří žije velmi málo zlých vodníků. Už dávno přišli na to, že je lepší žít s lidmi ve shodě. Ještě můj praděda, pan Jaroslav Groman vyprávěl o jednom hodném vodníkovi, který stále bydlí ve Studénce, v místní čtvrti, nazývané Šplíchov, kde ještě do nedávna stával velký mlýn, jehož vodní kolo poháněla voda z umělého vodního náhonu Mlýnské strouhy. Příběh vodníka Vojtěcha i jeho bratrance z Horního rybníka si můžete přečíst v mé knize "Kde bydlí strašidla".