O hejkalech všeobecně...

   Hejkalové, hejkalky, hejkadla, hejkálci. Tak a ještě stokrát různě nazývali lidé strašidla a ochránce lesů.
   Tato strašidla byla, ve většině případech moc zlá. Někde žil v celém lese jeden jediný hejkal, jinde měl zase celou rodinu a jejich úkolem bylo hlídat les. Když se někdo dostal do jejich blízkosti, hned kolemjdoucímu skočil na záda a tloukl. Nevyplácelo se v lese houkat nebo nahlas křičet. Strašidlům se tuze nelíbilo, když někdo plašil zvěř. Taky jakmile chtěl někdo uřezat si stromek bez povolení...to pak bylo zle!
   Hejkalové žili a bydleli v korunách vysokých stromů, hluboko v lesích.
   Byla to většinou malá stvoření, chlupatá po celém těle, ušpiněná, páchnoucí a zablešená, protože na čistotu si příliš nepotrpěla. Z neučesaných střapatých vlásků jim trčelo kapradí či jiná lesní květena a podle skřepčení a šíleného kvílení je bylo možné zaslechnout na několik mil daleko!
   Ze stromů hejkalové skákali nešťastníkům rovnou na záda. Pak do nich bušili, škrábali, mlátili klackem, každému dali tolik, kolik si kdo zasloužil. Jindy se za lidmi hnali až k jejich obydlím. Někdy prý dokonce létali vysoko nad stromy. Taky se rádi mstili, když se jim někdo posmíval nebo poškleboval. Vyčkali na vhodný okamžik a pak člověka zfackovali. Divné bylo, že rány zasazené hejkalem se člověku nikdy nezahojily, a když, tak po ranách zůstaly hluboké ošklivé jizvy.  
   Někdy hejkalové rdousili ty, kteří se špatně chovali v lese tak dlouho, dokud nevypustili duši. Ve zcela výjimečných případech si tropili z lidí žerty anebo jim pomáhali, ale takových situací bylo velmi málo.
   Před těmito strašidly se nedalo nijak ochránit. V boji s nimi člověk neměl šanci na vítězství, protože hejkalové, jako většina nadpřirozených bytostí, měli obrovskou sílu. Proto, kdo chtěl chodit do lesa, musel mít pouze čisté úmysly a také se chovat velmi tiše. Na hejkalovo: "Hej, hej", nikdy neodpovídat a nikdy se jim neposmívat!